Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to téměř už patnáct let, kdy tu vyšla recenze začínající slovy „na českém hardcoreovém nebi byla zpozorována nová kometa“. Poté době by se dalo říct, že ta kometa nyní dohasíná. Kruh se uzavírá. Cesta, která začala deskou „When Gods Fight For A Flag“ končí artefaktem „False Flag World“. Já musím přiznat, že je mi to líto. FLOWERS FOR WHORES pro mě představují absolutní špičku domácí scény. Nikdy nebyli jen prázdnou skořápkou, co postrádala obsah. Jejich koncerty byly plnokrevnou ždímačkou potu a krve. Měli úplně jiný náboj než většina jiných domácích kapel v metalcoreové ohradě.
O desce v českém jazyce se dlouho mluvilo. Možná až moc dlouho. Nyní ji tedy držím v ruce s vědomím, že pravděpodobně už nebude mít následníka. A jaké to je? Skvělé, samozřejmě. Ivan dokázal napsat texty, jež mě zas a znovu nechávají přemýšlet, co za nimi je. Nebo kdo za nimi je. Domácí jazyk jim prospívá. Oproti hitovkám typu 1:30, které zpracovávaly konkrétní téma a bylo to na první dobrou patrné, zní význam slov mystičtěji a rozhodně více fatalisticky.
Hlavně díky zasazení textů se pak daří budovat silné oblouky, silně akcentující spojení významu s hudbou. Každá skladba v tomto ohledu obsahuje klíč, kterým ji lze odemknout. Ať už jde o halekací konec ve skladbě „Torza“ nebo „Prsten architekta“ v „Černán“.
FLOWERS FOR WHORES jsem vždy vnímal jako kapelu, která má velmi blízko k určitému typu angažovanosti. Ta tu teď zdaleka není tak patrná. „Svět falešných vlajek“ je mnohem osobnější a hlubší. Prvotní ambicí je tu uzavřít kapitolu, vypořádat se patnácti léty existence. Za tu dobu přece dospěje člověk.
Naprosto skvěle tu pak funguje souhra dvou zásadních figur po instrumentální stránce. Marián za bící soupravou tlačí kytary se zběsilostí sobě vlastní a Pavel přikládá pod kotel silnou melodiku, která je o poznání temnější, než kdykoliv předtím.
Jestliže celá deska začíná uragánem nazvaným „Rez“, kde se bicí a kytary šponují do obrátek a vyplavuje se adrenalin, tak konec patří meditativním repeticím. Závěrečná kompozice „Finis Coronat Opus“ je pro mě smířením s odchodem. Pomalý a hypnotický requiem, ve kterém šelma zakráká naposledy.
Žánrové rozkročení mezi metalcore, atmosférické kytarové motivy z meziher „Izolace“ a „Krakatit“ i temný apokalyptický styl hardcoreu tu zapadly na místa, kam patří. FLOWERS FOR WHORES nahráli labutí píseň. Vykládají při ní svoje skryté karty na stůl. Nejsou na nich káry a srdce, ale mnohem složitější obrazce, které mihotavě mění tvary. Schizofrenie, jestli všechna tajemství vyjevit nebo uzamknout navždy v sobě, je vyřešena šalamounsky. Díky náboji a emocím, které „Světem falešných vlajek“ probleskují, je ale výsledek niternější a drtivější než cokoliv před tím. FLOWERS FOR WHORES po patnácti letech dospěli a zemřeli. Vždycky je to tragédie, když zemře teenager. Bude mi chybět.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.